Obřady a rituály provázely lidstvo odjakživa. Byly vyjádřením úcty k něčemu většímu než člověk, jehož existenci naši předkové tušili již od dávných dob. Někdy to bylo Slunce, síly přírody, jindy mýtické božstvo, které je zastupovalo.
I když v zenu nejsou obřady podstatou praxe, kterou zůstává vždy zazen, jsou přesto přítomny. To někdy překvapuje začátečníky, kteří je spojují s vírou, náboženstvím nebo uctíváním Boha či božstva. Jelikož v zenu neexistuje víra v Buddhu jako v boha, před kým a čím se klaníme, zpíváme, pálíme kadidlo a přinášíme oběti? Buddha symbolizuje především naši vlastní povahu probuzení, základ našeho bytí, povahu všech bytostí.
Obřady se obvykle konají po společném zazenu a před jídlem. Zpěvy jsou doprovázeny různými nástroji, jako je mokugyo – druh dřevěného «metronomu» sloužícího k udávání rytmu, buben, který dodává energii, nebo gong, který zdůrazňuje důležité momenty obřadu.
Při společném zpěvu a poklonách se navzájem harmonizujeme a vyjadřujeme vděčnost za dary, které každý den dostáváme, jako je jídlo – duchovní, tj. učení, i jídlo hmotné. Díky úsilí nesčetných bytostí můžeme žít a praktikovat, a proto jim během obřadů symbolicky nabízíme všechny zásluhy plynoucí z naší meditace. Takový přístup v nás rozvíjí štědrost, pokoru, vděčnost a laskavost a naše sobecké sklony postupně slábnou.
Ačkoli v zenu není nic «posvátného», pro toho, kdo praktikuje zenovou cestu, je každé místo posvátné, je to místo cesty, kterou je každý z nás. Ceremoniál se tedy neomezuje pouze na dharmovou síň. Každá každodenní činnost, prožívaná s pozorností, s plným nasazením těla i mysli do toho, co právě děláme, je ceremoniálem.